Pico Arieiro - Pico Ruvivo - Pico Arieiro

Jsme třetí den na portugalském ostrově Madeira a na dnešek máme naplánovaný výstup na nejvyšší horu ostrova. Vstáváme, na snídani děláme míchané vajíčka na cibulce a jíme venku na terase. Z našeho prázdninového domu v Arco da Calhetě máme úžasný výhled na moře. Pak se pomalu balíme, nakládáme věci do kufru a odjíždíme autem.

Směřujeme se opět na hlavní město Funchal, před ním odbočíme a začínáme stoupat na Pico Arieiro (1818 mnm), kde zaparkujeme auto. Na Pico Arieiro se nachází restaurace, prodejna suvenýrů a také velký radar protivzdušné obrany. Už odtud je úchvatný pohled do okolí a impozantnost tomu dodává mlha, valící se ze severní strany. Naše foťáky mají maximální pohotovost.

Odtud vyrážíme na Pico Ruivo (1862 mnm), nejvyšší horu Madeiry. Vzdušnou čarou to je zhruba 3,5 km a po vlastních nohách 8,5 kilometrů. Vydáváme se na túru a postupně se pod námi objevují skalnaté srázy a údolí. Hned po necelém kilometru se dostáváme na vyhlídku Miradouro do Ninho da Manta a odtud je výhled hlavně na severní část ostrova. Jenže zespodu se valí mlha a tak vidíme jen vrcholky okolních skal. Nevadí, i tak jsou fotky hodně zajímavé. Chvíli tady čekáme na opozdilce, Irmísek s Hančou se chvíli zdrželi na Arieiru. Pak společně pokračujeme dále, procházíme okolo místa zvaného Pedra Rija a dostáváme se na úzkou římsu, která je snad široká jen metr. Po obou dvou stranách zejí hluboké útesy.

Pak už začínám scházet dolů po kamenitých schodech a v jednom místě je to doslova kamenný žebřík. Po tomto úseku vcházíme do tunelu Pico do Gato, který je dlouhý 100 metrů a my vytahujeme čelové lampy. Vycházíme do volného prostranství a po pravé straně nad námi ční druhý nejvyšší vrchol Pico das Torres (1851 mnm). Odtud opět něco nastoupáme a pak opět scházíme něco dolů. Před námi je další nelehký výšlap a na řadu nejprve přijdou kratší kovové žebříky a poté prudké kamenné schody.

Už jsme pod Pico Ruivem a tady si dáme krátkou přestávku. Doplňujeme tekutiny a energii získáváme z banánů a sušenek. Odtud už je cesta pohotovější a na chatu Casa de Abrigo do Pico Ruino nás čeká kilometr. Stoupáme a kolem nás vidíme spousty ohořelých kmenů stromů. Ty jsou pozůstatkem po požáru v roce 2010. Vybělené torza stromů, občas černé pařezy, valící se mlha ze severní části, slunce s blankytnou oblohou ze západu – to vše působí až mystickým dojmem.

Přicházíme k turistické chatě, která se nachází pod vrcholem Pico Ruiva a jdeme si dát kafe a nějaký chlazený nápoj. Je tady spousta turistů a hodně je tady slyšet jak čeština, tak i polština. Objednávám si nápoje u místního domorodého chlapa a překvapí mě, když mi odpovídá slovy: „ahoj“ a „prosím“. Zbytek konverzace už ale proběhne anglicky. Usazujeme se ve stínu a vybalujeme svačinky, které jsme si ráno nachystali.

Po krátké pauze jdeme dokončit, co jsme začali a na vrchol Pico Ruiva (1862 mnm) nám zbývá půl kilometru. Sice si musíme máknout do kopce, ale za tu námahu to stojí. Ocitáme se na střeše Madeiry a máme odtud fantastické výhledy. Strávíme tady několik desítek minut, protože na každé straně je co fotit. Pak se už vracíme zpátky k chatě a ještě jednou si jdeme dát vychlazený nápoj.

Zpátky jdeme úplně stejnou cestou, jakou jsme tady dorazili a jelikož už tolik nefotíme a nezastavujeme se, cesta ubíhá rychleji. Několik kamenných schodů, pár tunýlků, prudké kamenné schody vzhůru a už máme Pico Aieiro nadohled. Když se vrátíme, jdeme do místní restaurace a já si objednávám místní točené pivo Coral. Kamilovi toto pivo moc nechutná a tak se nabízí, že bude řídit zpátky.

Vracíme se zpátky k autu, přezouváme se a odjíždíme. Je šest hodin a my míříme rovnou domů. Chceme ještě skočit do bazénu a veškerý proviant máme nakoupený už ze včerejška. Večer trávíme společně, rochníme se v bazénu, děláme večeři a otevíráme láhev výborného portského vína.

01.09.2021